Máme doma na prázdninách tři
kluky značně nevděčného věku, co se týče zábavy. Jen tak něco s nimi
nehne. Buď to není dost cool (ten nejstarší) nebo to není dost cool (ten prostřední se opičí po nejstarším) anebo
to zůstává nepochopeno (ten nejmladší).
A teď co s nima, aby jim
člověk dopřál nezapomenutelné (nebo aspoň ucházející prázdniny). Já vsázím na
výlety. Čím divnější tím lepší. Zatím to vždycky zabralo. A nejlíp jet někam,
kde „nic“ není. Jako takové místo se na první pohled tváří mapa Rakouska,
konkrétně region Dolní Rakousko. Ale zrada. Po vyzjištění různých informací od
Strýčka Googla, jsme hromadně zůstali udiveni nad informací, že v celém
Rakousku se nachází podle Wikipedie přes tisíc hradů a zámků, nepočítaje
v to různá jiná místa vhodná jako výletní cíl. Takže kam dřív?
Tedy vzhůru na výlet. Je vám asi
jasné, že tento článek nevznikl pro nic za nic a že to nebyl výlet, který by se
obešel bez nějakých divností. Sedmičlennou posádku jsme tvořily já, moje teta,
oni zmínění tři kluci a mé dvě navigátorky mamka a Denisa. Denisu jsme cestou
několikrát přejmenovali od „fakt chytré holky“, přes „tak dobře, tentokrát ti
to vyšlo“, až po „krávo jedna blbá“. Rozumějte, Denisa je navigace. Navigace zdarma.
Nejdřív byla v pohodě. Trochu nás překvapila, protože jsme chtěli původně
přes Vídeň do Klosterneuburgu, ale před Vídní nám řekla, abychom odbočili do
nějaké vesnice a když jsme přijeli k Dunaji,
tak řekla: „Doleva.“ Jenže vlevo byla voda. Žádný most. Nejdřív jsme se na ni
nechápavě zírali, ale když znovu řekla: „Doleva“, zaostřili jsme na protější
břeh a docvaklo nám to – přívoz! Tak to by nás ve snu nenapadlo. Nalodili jsme
se i s autem a za necelé 4 minuty a něco málo přes 12eur jsme byli na
druhé straně řeky. O první zážitek jsme tedy měli postaráno. A do Klosterneuburgu jsme pak dorazili do dvou minut. Fakt
chytrá holka. Procházka Klosterneuburgem nás nadchla – ta architektura...
Gotická katedrála, obrovský klášter, uzounké uličky, romantický most a klukům
se nejvíc líbila kašna, kde si namočili čepice. Dál jsme chtěli pokračovat do
Krems an der Donau, ale objevil se malý zádrhel v podobě bílého lístečku
za stěračem. Pokuta za parkování. Ano ano, v Rakousku pozor na krátkodobé
parkovací zóny. Paní policistka byla moc milá a kromě pokuty nás vybavila
spoustou užitečných informací, aby se nám to příště nestalo. Hned poté co jsme
zaplatili a rozloučili se, jsme vjeli do zákazu vjezdu, ale toho už si naštěstí
policistka nevšimla. Jen ten pán, co jsme mu dávali přednost a omluvně
krčili rameny, si klepal na čelo.
Po cestě do Krems jsem si
vzpoměla, že na trase budeme míjet městečko Tulln, kde mají být nějaké zahrady.
„Zahrady? No tak tam jedem!“ zahlásila mamka a Denisa se mohla zbláznit.
Zapoměli jsme jí o tom říct.
V Tullnu jsme zahrady našli
poměrně rychle. Nevěděli jsme, co čekat a tak nás zaskočila jen výše vstupného
– tři dospělí + tři děti – cca 1000Kč. No co, když už jsme tady. Nakonec jsme
se shodli, že to za to stálo. Představte si, že zaplatíte vstupné do Ikei. Tak
tady to bylo dost podobné. Tullnské zahrady jsou takový zahradní showroom.
Okolo hlavní stezky si můžete prohlédnout na 60 různých zahrad a všeho co
s tím souvisí – zahradní nábytek, jezírka, kytky, ohniště, grily...
V jednotlivých zahradách se můžete projít, posedět/poležet si. Žádný
spěch. Kromě toho se tu téměř každý den pořádají různé přednášky o zahradních
tématech. Třeba o slimácích, jak tomu bylo v našem případě. Bohužel pro
nás, jsou přednášky jen v němčině. Strávili jsme v zahradách přes tři
hodiny a stejně jsme měli pocit, že jsme neviděli všechno. A klukům se nejvíc
líbila 30m vysoká rozhledna a dětské hřiště. A mě se nejvíc líbila limonáda
z růží.
Po zahradním zdržení jsme se
rozhodli, že Krems vynecháme a pojedeme rovnou na hrad. Když už jsme tu, byl by
v tom čert, abychom alespoň jeden z toho tisíce neviděli. To co se na mapě zdálo jako 20km
se ve skutečnosti ukázalo být 40. Denisa začala být nějaká otrávená a táhla nás
kamsi do hlubin dolnorakouské krajiny. Když už jsme ji potřetí nazvali krávou
blbou, rozloučili jsme se s ní a dál jsme pokračovali v šesti a
s mapou.
Naší posledním cílem byl hrad
Rosenburg nedaleko města Horn. Jen co jsme přesedlali na navigaci mapou nám
cesta začala pěkně ubíhat. Nám dospělým to bylo po chuti, ale ti tři uličníci
se začali nudit. Cestou jsme zahlédli na kopci se tyčící zříceninu hradu Gars a
tak jsme udělali krátkou přestávku, což se nám ale stalo osudným, protože po
příjezdu na Rosenburg jsme zjistili, že už zavírají. Z paní pokladní se
vyklubala Češka a tak se nám ji podařilo usmlouvat, aby nás pustila alespoň na
nádvoří. No byli jsme okouzlení a na Rosenburg se určitě ještě někdy podíváme
v otevíracích hodinách. Pod hradem jsme si dali večeři v sympatické
hospůdce, kluci dvakrát rozlili limonádu a už si asi budou vždycky pamatovat,
že hadr se německy řekne der Lumpen.
A pak začalo naše trápení. Cesta domů.
Nestihli jsme počítat, kolikrát jsme se ztratili, špatně odbočili, jeli opačným
směrem, dojeli někam, kam jsme vůbec nechtěli nebo nevěděli kde jsme. I když
v Rakousku mají tak kvalitní okresky, že se po nich prakticky neustále dá
jet 100km/h, značení mají úplně na nic a domů jsme přijeli okolo půl jedenácté
v noci totálně vyčerpaní. Ale aspoň víme, že překročit rakouské hranice
není žádná legrace, že hraniční přechod Drosendorf/Vratěnín je uzavřený a že
rozhodně potřebujeme novou mapu Rakouska.
Rakousko vás rozhodně jen tak
nepustí... domů.
