Tak to mám za sebou.
Mám tím na mysli návštěvu ruského hlavního města. Viděla jsem to nejdůležitější plus ještě něco málo navíc.
Nazývejte si to jak chcete... největší město v Rusku, hlavní město, stát ve státě... Kdo nebyl v Moskvě, jakoby v Rusku nebyl. A to i přesto, že 99% Rusů vám řekne, Moskva není Rusko.
Dlouhou dobu jsem byla cizincem, který na otázku, jestli jsem navštívila Moskvu, odpovídal „Ne!“ Moje rozhodnutí to změnit padlo ve chvíli, kdy Veronika (moje bývalá spolubydlící) oznámila, že přijede na návštěvu. A taky proto, že už mi tady nezůstalo moc času, takže proč ten zbytek pořádně nevyužít, že? A protože jsem ten typ, co si většinou něco vymyslí a pak hledá důvod proč to udělat, návštěva Veroniky byla dobrou záminkou
Nechtěla jsem jet jen jako obyčejný turista, takže jsem si v Moskvě domluvila dvě pracovní schůzky. A divili byste se jak se na vás začnou lidi dívat jinak, když řeknete, že nemůžete přijít, protože jedete „v komandírovku v Moskvu“ (na služební cestu do Moskvy). Váš společenský status se okamžitě posune o pár stupínků výš. K mému údivu dokonce víc, než když řeknete, že jedete na služebku třeba do Bulharska.
Z toho je patrné, že Moskva pro mnohé Rusy znamená vrchol, nejvýznamnější místo, prestiž, peníze, úctu... znáte tu pohádku „Americký sen“? Tady funguje moskevský sen.
Když Rusové mluví o Moskvě, v člověku to vzbuzuje pocit očekávání něčeho velkého... obrovského... něco, co když uvidíte, tak byste měli zadržet dech nebo aspoň otevřít ústa údivem.
Moskva je prostě přefouknutou bublinou, a ve skutečnosti...
Paradoxně Moskvu už vlastně znám docela dobře – tedy pokud počítáme moskevské metro, 4 moskevská nádraží a 3 moskevská letiště. Za posledních 6 měsíců jsem Moskvu projela 6krát, jenže nikdy nebyl čas se zastavit a podívat se, co je vlastně zač.
Cestu do Moskvy jsem prospala v sedačkovém denním vlaku, který je nejrychlejším spojem (8hodin, 245kč) z Voroněže a z Kazaňského nádraží jsem se vydala rovnou na prohlídku města. Tedy spíš jeho nejznámějších částí, protože Moskva sama je tak obrovská, že na důkladnou prohlídku byste potřebovali týdny. Jako oficiální počet obyvatel se uvádí 10-12 milionů, ovšem neoficiální čísla nevládních a humanitárních organizací hovoří o 15-18 milionech lidí. Rozdíl tvoří lidé žijící v Moskvě bez registrace a nelegální přistěhovalci.
A která že to jsou, ta nejdůležitější místa?
Rudé náměstí v první řadě, s chrámem svatého Vasila. Jeho barevné věžičky, připomínající kopečky zmrzliny budou první čeho si všimnete, stejně jako první obrázek, který vám vyplivne Google když mu zadáte heslo Moskva. Chrám je hezký, ale je nutné říct, že vůbec není tak velký jak na fotkách vypadá a cena za vstup taky není tak přemrštěná, jak by se v Moskvě očekávalo. Samo náměstí je ovšem rozlehlé a zeď Kremlu je opravdu solidní hradbou. Rudé náměstí je mimochodem asi jedno z mála ruských náměstí bez sochy Lenina. Vysvětlení je tady prosté. Pod kremlovskou zdí se krčí malinké mauzoleum s Leninovou mrtvolou. A ne, Lenina jsem neviděla. Navíc tam mají divnou otevírací dobu: út,st,čt 11:00 – 13:00. To se mají lidi chodit dívat na mrtvolu v obědové pauze nebo co?? Dále na Rudém náměstí určitě nepřehlédnete obchodní dům GUM (glavnyj univerzálnyj magazin) – velmi známý, velmi velký a velmi drahý obchodní dům plný těch nejznámějších světových značek a teď v zimě taky odkryté kluziště. Kromě těchto hlavních atrakcí je na Rudém náměstí strašná spousta turistů – cizinců i Rusů a když vidí, že nemáte v ruce foťák, dychtivě vás budou prosit, aby jste je vyfotili a začnou vám cpát jejich mobilní telefony, foťáky, I-pady, I-phony a jiná různá zařízení, kterými lze dělat obrázky.
Kam dál? Přece na Arbat. Ulici s asi největší koncentrací obchodů s tradičními suvenýry na světě. Myslím, že tam kromě 5 nebo 6 restaurací tam snad ani nic jiného není. Tahle ulice může být příjemná v létě, kdy je tam určitě spousta stánků a pouličních prodavačů. To jsem zase jednou sama nad sebou kroutila hlavou, že taková blbost, jako jet na výlet v zimě, může napadnout asi jen mě. A Veroniku :-)
Další důležité místo je určitě Lomonosova univerzita – jedna ze sedmi Stalinových věží, budov postavených v typickém sovětském stylu a tak velkých, že se vám nevejdou do hledáčku fotoaparátu. Mimochodem tyhle budovy jsou jedna z těch věcí kdy máte slabé nutkání při pohledu na ně otevřít ústa. Ještě před Lomonosovou univerzitou se mi podařilo najít jinou ze Stalinových věží – Ministerstvo zahraničí.
Ubytování v Moskvě nám zařídila Heidi, která sem náhodou měla taky cestu a přijela o pár hodin dřív, u její kamarádky na sídlišti jménem Čiriomuški. Ti z vás, kteří na Filozofické fakultě MU v Brně měli možnost navštěvovat filmové přednášky u Špačka si jistě pamatují stejnojmenný šílený sovětský muzikál. Kdo by to byl tenkrát řekl, že se sem dostanu. A řekla bych, že to sídliště tomu filmu přesně odpovídá.
Druhý den ráno začal můj moskevský pracovní den. První kroky vedly na schůzku s dobrovolnicí, kterou posílám do Portugalska. Na hodinu jsme si sedly, abych jí vysvětlila co jí čeká a i po hodině byla slečna hrozně nadšená a moc se těšila. Za to jsem ráda. Dalším cílem byl Český dům, kde sídlí České centrum a firma Czech tourism, která byla ten den mým cílem. Měla jsem tam schůzku s paní ředitelkou, která mi slíbila, že mi dá propagační materiály o ČR. Naivně jsem si myslela, že jich bude jen pár, ale ona mi jich naložila cca 15kg. Ehmm... budou se hodit, o tom žádná... ale táhnout se s nima byla docela fuška.
A pak už jen vyzvednout Veroniku na nádraží a hurá zpátky do Voroněže.
A Moskva? Nic moc. Snad příště.
