Lvov

Cesta z Charkova mi utekla velice rychle, jen co jsem lehla na svou postel, jsem usnula. A to, ze jsem měla místo hned vedle záchodu na konci vagónu, se ukázalo být štěstím. Kolem půlnoci mě probudil řev a tupé rány. Holt Ukrajinci když se napijí, není o co stát. V půlce vagónu se strhla asi půlhodinová bitka se spoustou krve (jak jsem viděla ráno ta zkrvavená prostěradla málem se mi navalilo). Jak to skončilo nebo začlo nevím, protože jsem spala a bylo mi to jedno.

A pak se stalo něco neuvěřitelného. Ukrajinský vlak měl zpoždění! Normálně jsme přijeli do Lvova o hodinu později (a nebylo to kvůli změně časového pásma).

Zato jsem si to vynahradila krátkou procházkou po nádherném historickém centru Lvova, které bych si klidně dovolila nazvat malou Prahou. (Na fotce si všimněte, že fotbalu fandí i svatí). V centru a vlastně i mimo centrum jsou k vidění vysoké historické budovy, kostely v gotickém stylu, úzké uličky a vůbec... Lvov doporučuju k víkendové návštěvě. A jedním z plusů je to, že na Ukrajině je levněji, než u nás. Jen mě zklamalo to, že se mě poprvé v životě pokusili okrást, a to při nástupu do tramvaje. Dokonce tak blbě, že jsem chlapovi chytila ruku, zrovna když ji strkal do mojí kabelky, šmejd! Zařvala jsem na něj: „A to je jako co?“ (nic lepšího mě v ten moment nenapadlo) a chlap zdrhnul.

Vlak do Budapeště mi jel až o čtvrt na 10 večer, takže jsem poslední dvě a půl hodiny proseděla na nádraží. Ale ten vlak se tentokrát povedl – hezký, čistý, dvoumístná kupé. Jízdu kazilo jen to, že jsem jela v posledním vagóně, který vždycky houpe jak loď v mořské bouři.